Literárně-dramatický obor » Vlastní tvorba žáků LDO

Vlastní tvorba na téma Duch doby minulé – aneb tvoříme vlastní knihu

Je 26.černa 1781. Procházím širokou ulicí a míjím postavy, které žijí každá jiný a přesto stejný příběh. Vznešené dámy v širokých krinolínách zužovány upnutými korzety strnule, ale přesto ladně vystupují z mohutných kočárů. Unavení koně zírají na pány s kudrnatými parukami a jejich sluhy. Mezi nimi se proplétají hrající si děti. Umělci nevnímají rušný svět kolem sebe, zachycují na plátno klidně ulice.
Otroci na polích přežívají netečnost osob z vyšších vrstev.
Uvězněná v tomto století, přemýšlím, jak dostat se ze zajetí. Chci něco víc, než chmurný svět. Chci něco víc než prázdná slova dlouhých vět.

Karolína Volfíková 13 let a Vanessa Kollerová 13 let

 

Všechny ty věci začaly tak, že jsem skončila s domácími úkoly a šla se zeptat mamky, jestli s něčím nepotřebuje pomoc. Řekla, že ne, ale řekla, ať si sednu, že mi chce něco říct. Chvíli jsem přemýšlela, ale pak jsem to vzdala, protože se mi to všechno zdálo nepravděpodobné. Řekla mi, že to, co mi chce říct, se mi asi nebude líbit, ale že už je pevně rozhodnutá. Řekla mi:

„Víš, budeme se stěhovat.“

„Ne! Nikam se stěhovat nebudu! Už když jsme se naposledy stěhovali, jsi mi slibovala, že už je to naposled..!“

„Já vím ale…“ skočila jsem jí do řeči

„Jo, ale stejně se stěhujeme, viď?! Ale ono bylo stejně zbytečný, měla jsem si uvědomit, kolikrát jsi to už říkala!“

„Nevím k čemu ti to je, že na mě takhle křičíš, když už jsem ti řekla, že jsem pevně rozhodnutá!“ Odpověděla mi tónem, který jsem od ní nikdy neslyšela. Potom jsem si, ale uvědomila, že asi vážně nemá cenu se s ní hádat. Takže jsem  se s tím prostě smířila.

O týden později jsme se přestěhovali. Já, mamka i bratr. Nastěhovali jsme se do velkého domu, který byl oprýskaný jen zvenku a zevnitř byl jako z obrázku. Asi tomu nebudete věřit, ale začalo se mi tam líbit-aby ne. Byl to dvoupatrový dům, který byl tak akorát pro nás. Nahoře byla koupelna, tři pokoje a dole byl obývací pokoj, s kuchyní a další koupelnou.

No dobře začínám chápat proč ho prodal. I když jsou všude zavřená okna i dveře, otevírají se dveře i skříně. Občas mám pocit, že tu prostě straší. A když to řeknu mamce, směje se mi a říká, že je to prostě jen průvan, i když já myslím, že si to nechce přiznat. Teď to zase slyším, zkusím být jako myška a třeba něco uvidím.

„Ááá!!“ Slyšela jsem najednou a rychle jsem se otočila a stál tam na první pohled nepříjemný muž, který byl částečně průhledný.

„Uáá!!“ zakřičela jsem zase já.

„Co-co tady děláš?“ zakoktal se muž.

„Bydlím tady, co tady děláte vy?!“ řekla jsem.

„Ne. Ten dům patří mně!“ ozval se další hlas muže, který byl nejspíš taky duch a bylo mu tak osmdesát.

„Patří nám.“ řekla jsem.

„Jako nám všem?“ řekl ten protivný duch.

„Ne, mně, bratrovi a mamce,“ odpověděla jsem mu.

„Navrhuji kompromis,“ vložil se do toho duch ženy, která byla od pohledu velmi sympatická a v ruce držela květinu.

„Jaký?“ zeptal se nejstarší duch.

„Budeme tu žít všichni dohromady“ řekla a mile se na mě usmála.

„No tak na to zapomeň,“ řekl ten protivný muž. Najednou jsem ve dveřích viděla mamku, která si mnula oči a nejistě si prohlížela duchy. A taky tak trochu vyděšeně. Poslala mě spát, i když bylo teprve šest. A duchy vyhnala, což mě udivilo, že k ní měli takový respekt.

Další den jsem šla najít duchy. Našla jsem  naštěstí jen ducha ženy s květinou.

„Jak jste se stala duchem?“ zeptala jsem se jí.

„Prostě se to stalo. Nevím jak, prostě jsem se jednoho dne probudila tady. S nimi. Ale legenda vypráví, že je to pro někoho za trest a pro někoho za odměnu.“ Odpověděla mi.

„Vy jste tu určitě za odměnu,“ řekla jsem.

„Kdo ví …“ odpověděla mi s úsměvem.

„A myslíte, že tu můžeme zůstat?“

„Ano.“ Odpověděla opět s tím milým úsměvem.

„A co ten protivný duch? Nebude mu to vadit?“ Zeptala jsem se opatrně.

„Ze začátku možná, ale pak si zvykne, uvidíš,“ řekla upřímným tónem.

Dny letěly a ten pán byl den ode dne milejší. Začal si zvykat. A jeden den si se mnou povídal a byl hodný. Oblibuju si ho.

A TAK JSEM OVLÁDLA DŮM DUCHŮ

Štěpánka Přibylová, 12 let

 

Malý chlapec kráčel sám městem, když  najednou se ze země začala vynořovat něčí hlava. Když se vynoří celé tělo, chce chlapec utéct, ale nemůže se ani hnout. Průhledné tělo po něm natáhne ruku a chlapce uchopí za hlavu. Najednou jakoby se chlapec ocitnul v budoucnosti. Všude jsou létající auta, létající lidé a zvířata, co venčí, mají létající boty. Uprostřed města jsou velké digitální hodiny. Ale není to budoucnost, jak si chlapec myslel. Na obrazovce hodin bylo datum 2. 5. 20 let po vzniku světa. Vedle chlapce se objevilo to průhledné tělo, které potkal ve městě. „Vítej v Atlantidě‘‘ řeklo.  „Jmenuji se Marty.‘‘ Chlapec  se jen nevěřícně díval kolem sebe „Naše město bylo velmi vyspělé, jak můžeš vidět. Dokázali jsme se  vyvinout  za pouhých 20 let .“ Chlapce zajímala jen jedna otázka: Bylo? Marty mu se slzami v očích odpověděl:  „Ano, bylo. Jaderné zbraně nás zahubily, a proto jsem pro tebe přišel. Nedovol lidem, aby udělali stejnou chybu, nebo vyhladí všechno živé z povrchu Země a evoluce začne od začátku.“

Chlapec se probudil. Sám pro sebe si řekl „Byl to jen sen, nebo opravdu mám osud světa v mých rukách!

Pavel Kodim, 12 let

 

Maminka říká, že duše, která byla hodná a nesplnila nějaký úkol, se může vrátit a vše napravit. Moje Bílá paní je tento případ. Za sebou totiž slyším tiché kroky a za mnou se táhne (ne mé tělo) moc dlouhý stín.

Když zavřu oči, mluví na mě Bílá paní. Říká mi, že jsem se jí moc nevyvedl, ovšemže její minulost byla moc dobrá. Její dětství prý bylo šťastné, až na tatínka.

Což já chápu, já osobně mám také radši maminku.  Je hodná a navíc se snaží mi ve všem vyhovět. Zato ten její až moc pil. A někdy dokonce své děti i bouchnul. Až měly modřinu. To já osobně si nedovedu představit, protože moji rodiče by chlapečka jako já neuhodili. Paní učitelka ve školce je za to moc v lásce nemá. Říká, že děti musí pochopit slušné chování, ještě než půjdou do školy.

Když jsme přišli ke škole, Bílá paní mi připomněla, že do školy chodila jen do čtrnácti let. Pak musela jít pracovat. Za to je moc vděčná, protože právě v práci potkala svého manžela. Wanda, jak jsem pojmenovala Bílou paní, mi o něm říká každou noc něco. Zatím jsem se dozvěděl, že pán je Jakub. Vysoký, silný, pohledný. Vanda na něm nejradši měla jeho oči. Krásně zlatavé, jako když na statný dub dopadá tisíce zlatých hvězdiček, jež tančí a vytvářejí různé obrazce.

Ale Vanda se mi svěřila i s tajemstvím, které nikomu neřekla. Když se Jakub rozzlobil, jeho oči se změnily na bouři, temnou, nelítostnou. Bouře byla tak temná, a klidná zároveň, že jste se do očí propadali, hlouběji a hlouběji, až vás jejich hněv zcela propaloval a vy jste měli chuť stát se jednou zlatavou, klidnou hvězdičkou, abyste zcela neshořeli.

Wanda s Jakubem měla pět dětí. Jedno její miminko pojmenovala Melody. Zvláštní, má maminka se také jmenuje Melody. Melody Thoulesová. Jakub se jmenoval Thoules a ostatní čtyři se jmenovali zrovna jako moje tetičky a strýc. Totiž Sussi, Meky, Lacey a strýc Brandt.

Zvláštní je i to, že Melody, moje maminka, je nejmladší a Lacey je nejstarší, zrovna jak to říká i Wanda. A já pomalu přicházím na záhadu, jež mi celé roky maminka tajila. Došlo mi, že nikdy nemluvila o babičce, kterou už nemám. A tak se ptám Wandy, co se stalo. Wandě po bílé tváři plyne velká modrá slza. Já ji jí svou drobnou ručkou setřu a znovu se zeptám. Wanda mi povídá, jak moc se pohádaly s Melody, když zemřel dědeček Jakub.

Od té doby prý spolu nemluvily…

Klára Nozarová , 12 let

 

V sobotu v 8 ráno se babička vypravila na nákup. Musela vyjít hodně brzy, protože měla domluvenou vycházku se čtyřmi dětmi – Aničkou, Verunkou, Pavlem a malým Honzíkem. Každý den za ní chodil protivný úředník a chtěl po babičce nájem. Babička byla velmi chudá a neměla na zaplacení. Děti už na ni čekaly před bytovkou, ale babička pořád nešla. Tak se za ní vydaly do obchodu, ale ani tam ji nikdo neviděl. Musely se tedy vrátit k bytovce. Když tam přišly, viděly babičku na balkoně s úředníkem. Anička věděla, že ten pán nemá babičku rád, a tak se vydala s Pavlem nahoru. Babičku ale nenašly, jen úředník stál mezi dveřmi. Děti prohledaly celý dům, ale po babičce ani stopy. Honzík se najednou otočil a uviděl velký černý dým. Verunka nedávno četla knížku: Jak najít ducha. Verča si velmi dobře pamatovala, že duchové se objevují jen černým dýmem. Byla si jistá, že babičku unesl duch, aby ji ochránil před úředníkem. Úředník šel zpátky na úřad a uviděl holčičku, která líže starou zmrzlinu a chtěl jí tu zmrzlinu vzít. Holčička věděla, že je to špatný člověk, a tak si přendala zmrzlinu do druhé ruky, a všechno kolem začalo lítat. Holčička věděla, že se vrací její duch Elips. Místo úředníka tam stála babička. Byla celá vyděšená, co se to stalo. Holčička jí to vše řekla, že Elips je její zemřelý kamarád, který jí ve všem pomáhá a bere si k sobě zlé lidi. Ty se snaží naučit hezkým věcem a následně je vrací zpátky na zem, aby své skutky odčinili. Tak se s babičkou vrátily k dětem. Babička jim udělala teplý čaj a upekla výbornou buchtu. Děti měly vekou radost, že se babička vrátila a celý příběh jim znovu vyprávěla.

Tereza Šedivá, 10 let a Blanka Nozarová, 11 let

 

Comments are closed.